Co je kraniosakrální terapie a viscerální manipulace?
Kraniosakrální terapie a viscerální manipulace jsou léčebné techniky pracující s hluboko uloženými fasciemi v těle. Oba tyto léčebné postupy jsou podobory osteopatie. Osteopatie zkoumá a ošetřuje tělesné fascie, povázky, ale ne každý osteopat pracuje viscerálním nebo kraniosakrálním přístupem, většina z běžných osteopatů začíná a končí na pohybovém aparátu.
Fascie jsou vazivové blány všudypřítomné v těle; najdeme je od kostí po podkoží, od svalů po vnitřní orgány, od lebky po plosku nohy. Při tvorbě anatomického názvosloví dostaly různé názvy – okostice, svalová povázka (fascie), pobřišnice, pohrudnice, tvrdá plena mozková apod. – což budí mylný dojem, že jde o odlišné orgány. Ve skutečnosti tyto a mnohé další nepojmenované fascie tvoří složitou síť držící tělo jako velice komplikovaná šněrovačka, kde jedna závisí na tom, v jakém napětí se nachází druhá a tak dále a dále.
Fascie má zvláštní vlastnosti dané přítomností tří druhů vláken: kolagen poskytuje pevnost a velkou tuhost. Fascie s vysokým obsahem kolagenu jsou velmi odolné v tahu a často fungují jako vazy, kloubní pouzdra nebo šlachy. Elastická vlákna dávají fasciím tvarovou paměť, jsou schopna se po uvolnění navracet do dřívějšího tvaru a délky. V poslední době byla ve fascii potvrzena i svalová vlákna (hladký sval), která poskytují fasciii určitou možnost aktivního pohybu. Ten má většinou formu stažení fascie po nějakém dráždění – zánětem, poraněním s mikrotrhlinkami nebo reakcí na tah přenesený z jiné části fasciového systému. V dutinách (břišní, osrdečníkové a pohrudnicové) se i drobné záněty hojí s přítomností fibrinu, lepkavé bílkoviny, která odpovídá mj. i za srážení krve. Tak se mohou tvořit adheze, srůsty.
Kombinace těchto vlastností vysvětluje, jak se fascie může stahovat, zpevňovat, deformovat, ale také nabývat původního tvaru a délky po uvolnění. Z ne zcela jasných důvodů v těle existuje přirozený velmi jemný pohyb orgánů o frekvenci 8-12 cyklů za minutu. V oblasti lebky a páteře se to vysvětluje rytmickou produkcí moku v mozkových komorách, u orgánů v břišní dutině jednak jako přenesený pohyb z páteřního kanálu, ale také jako pozůstatek embryonálního vývoje, kdy došlo k přetočení původní trávicí trubice a pohyb orgánů toto přetočení napodobuje. Pokud jsou tyto přirozené pohyby omezeny, nefunguje daný orgán optimálně.
Oba tyto přístupy – kraniosakrální i viscerální – jsou ryze empirické a rozvíjejí se primárně na podkladě poznatků s ošetřováním pacientů. Díky tomu, že nevycházejí striktně z teorie jako mnohé léčebné postupy farmakologicko-chirurgické, se od jejich rozpracování už čtyřicet let nemění základní diagnosticko léčebný postup, jen se zpřesňuje a zdokonaluje.
Oba přístupy se vytvořily nezávisle na sobě v různých místech a cestu k sobě si nalezly později. Od počátku 70. let si francouzský osteopat Jean-Pierre Barral u pacientů po operaci plic povšiml, že mimo dechový rytmus se jim pohybuje hrudník jakýmsi zvláštním asymetrickým způsobem. A tento rytmus vysledoval i jinde po těle.
Objev kraniosakrálního rytmu byl ještě pozoruhodnější. Roku 1969 mladý americký osteopat John Upledger asistoval při jednoduchém neurochirurgickém zákroku, při kterém byl vyzván, aby držel prst přiložený v jednom místě na drobné mozkové cévě, než to neurochirurg zasvorkuje. Ať se Upledger snažil sebevíce, nedokázal prst udržet v jedné poloze, stále s ním něco pohybovalo. Tak se mu k velkém u rozladění neurochirurga poprvé projevil kraniosakrální rytmus. I dr. Upledger byl zvídavý a cílevědomý: objevil, že tento rytmus lze vyhmatat přes lebeční kosti nebo křížovou kost.
Fascie vnitřních orgánů i na tvrdé mozkové pleně nejsou osazeny receptory pro bolest, takže patologické procesy se jich dotýkající vnímáme jako velmi neurčité pocity, které brzy přestaneme cítit, nebo nepřímo jako přenesené, často bolestivé, ale ve vzdálené části těla. Jinak ale například nervová vlákna od těchto vnitřních fascií představují podstatnou část nervů vedoucích informace od vnitřních orgánů do mozku. To znamená, že existuje intenzívní výměna informací mezi fasciemi a mozkem a jsou pro fungování organismu důležité.
Ošetření pomocí kraniosakrální terapie a viscerální manipulace může přinést úlevu od dlouhotrvajících potíží, nabízí i vysvětlení, proč se opakuje nějaký pohybový problém stále dokola na jednom místě i to, co stojí za tím, že bolí určitý kloub a nikdo na něm nedokáže najít poruchu. Ve valné většině případů mi po ošetření pacienti řeknou, že se cítí uvolnění, lehčí, napřímenější, pohyblivější. Je to tím, že se protažením fascií odstraní část dráždění, na které se mozek adaptoval a přizpůsobení/omezení přenesl do pohybového systému. Tak si do té doby ani neuvědomíme, že bychom mohli existovat mnohem lépe, než jak je tomu dosud, a za měřítko věcí máme status quo. S celostním přístupem se dostaneme mnohem dále.
