Hluboký stabilizační systém (HSS) bederní páteře je souhrnné označení komplexu svalů udržujících vzpřímené postavení těla. Převážně jsou to svaly ohraničující břišní dutinu a v tom spočívá skutečný vtip typicky lidského držení: naši vpodstatě velmi vratkou polohu nezajišťuje jediný „zázračný“ veledůležitý sval, ale hydraulický systém podobný odpružení podvozku některých automobilů.

Tuto hydraulickou oporu těla tvoří obsah břišní dutiny, který ale musí být natlakován do provozního stavu souhrou okolních svalů.

Především se to týká bránice, svalového pánevního dna, příčného svalu břišního uloženého v hloubce (m. transversus abdominis) a soustavy krátkých svalů spojujících sousední segmenty bederní páteře nazývaná souhrnně transversospinální systém (nebo také m. multifidus).

Toto jsou základní složky hlubokého stabilizačního systému bederní páteře, který ale nemůže správně fungovat bez udržení nitrobřišního tlaku. Proto do zpevnění trupu a udržení vzpřímené polohy zásadně promlouvají i povrchověji uložené svaly, které sice nejsou řazeny do HSS bederní páteře, ale jejichž nesprávná funkce dokáže celou stabilizaci trupu hluboce narušit. Příkladem je tzv. diastáza přímých svalů břišních, kdy se oddálí břišní svaly poblíž střední linie a mezi nimi se obnaží oslabené místo. A v momentě zvýšení nitrobřišního tlaku při kašli nebo třeba posazování z lehu, vyběhne na břiše cosi, co připomíná horský hřeben. (V méně viditelném případě je menší diastáza patrná spíše jako měkké místo mezi svaly). Jestliže si ale činnost břišní stěny představíme jako obruč držící pohromadě sud, pak je diastáza ekvivalentní obruči prasklé.

diastáza přímých svalů břišních

Důsledkem takového stavu je snížení nitrobřišního tlaku a nižší síla odtlačující od sebe obratle. Převaha kompresních sil nad distrakčními se pak přenáší jak na meziobratlové klouby, tak na ploténky.  Zákonitě s přetěžováním přichází rozvoj degenerativních procesů a podmínky pro vznik bolestí zad a kloubů. Platí to, že řetěz je jen tak silný, jak silný je nejslabší článek.