Pohybové učení

Výsledkem rehabilitační práce by měla být dlouhodobá změna fungování pohybového systému. Tedy změna fungování svalů, kloubů, pohybových návyků. Rehabilitace se jednak snaží zkorigovat pohybové programy, software, podmiňující pohybový projev, jednak odstranit dráždění přítomné v pohybovém aparátu (blokády kloubů, bolestivá místa ve svalech apod.). Toho druhého můžeme dosáhnout pomocí mobilizací a manipulací kloubů, protažením a promačkáním jednotlivých svalů, avšak přeučit se nějaký návyk – to je úkol vyžadující úsilí. Nejinak je to i u převládajících pohybových návyků.

Můžeme si mozek pro naši potřebu představit jako počítač řídící tělo podle zautomatizovaných programů. Vědomě nepřemýšlíme nad aktivitou svalů na trupu a celé končetině: když se rozhodneme poškrábat si svědění na hlavě, tak to prostě uděláme. Automaticky, podvědomě je splněn prvotní pokyn bez vědomí, jednotlivých kroků celého procesu. Tak se při tom se můžeme nahrbit v zádech nebo naklonit hlavou nebo přizvednout rameno k uchu atd atd. Vše toto je nefyziologické. Pokud to chceme změnit – a to v případě bolesti většinou chceme – pak musíme změnit pohybový program, návyk.

Co jde rychle a v jednom kroku na počítači, nahráním a nainstalováním novější verze, je v případě mozku mnohem zdlouhavější a komplikovanější: pacienta čeká pohybové učení. Učení nejen mentální, ale tělesné, procítěné na vlastním těle, kdy se často seznamuje se svaly, o nichž dosud neměl potuchy. Musí se naučit vnímat polohu různých tělesných částí, svalové napětí, nechat korigovat odchylky a pak to opakovat. Sám, denně a někdy dlouhodobě.

Dohled jiné osoby korigující celý proces (fyzioterapeuta) je nezastupitelná. Možnost, že by se někdo naučil správnou pohybovou korekci podle knihy či návodu je stejně pravděpodobná, jako že se podle jiné knihy stane tanečním mistrem. Takže to vede k potřebě soustředění, opakování, korekce odborníkem a nepřepínání se.